Vyrůstal jsem na stadionu. Hrál jsem hokej za Slavii, později se vrcholově věnoval silniční cyklistice, kde jsem se dostal až do reprezentace a potkával jsem se s nejlepšími sportovci v republice i na světě. Trénoval jsem tvrdě. Dřel jsem. Dával jsem do toho všechno. A přesto jsem měl často pocit, že to nikdy nebude dost.
Čím víc jsem se snažil, tím víc jsem cítil tlak. Chtěl jsem být nejlepší - ale místo jistoty jsem měl v hlavě zmatek. Jednou to šlo, další den jsem byl v křeči. Ne protože by tělo nemohlo, ale protože hlava se bála selhání. Dlouho jsem to nechápal. Myslel jsem si, že potřebuju víc tréninku, víc dřiny, víc disciplíny.
Ale čím víc jsem tlačil, tím víc se to bortilo. Až jednou mi došlo, že problém není v těle. Je v hlavě. Začal jsem studovat mentální koučink, psychologii výkonu, mluvil jsem s elitními sportovci.
Postupně jsem pochopil, že většina hráčů nemá problém s dovednostmi - ale s tím, co se děje mezi ušima. A to je důvod, proč to dělám. Protože vím, jaké to je, když dřete roky a přesto to nejde. Když hrajete pod tlakem, místo s klidem. Když jdete na led a už před buly cítíte, že „to dneska nebude ono“. A taky vím, jaké to je, když se to zlomí. Když poprvé vstoupíte na hřiště nebo do závodu s čistou hlavou. Bez strachu. Bez nervů. Jen s jistotou, že to máte pod kontrolou. Že všechno sedí. Že dnes podáte výkon, který soupeři nechápou.